Co je to virtuální adopce?

Virtuální adopce je forma pomoci kočičkám, které nelze bezprostředně předat novým majitelům, protože jsou v dlouhodobém léčení a nebo je dokonce nelze umístit vůbec (mají chronická onemocnění nebo jsou plaché). Jejich záchrana je finančně náročná - operace, většinou polámaných kostí a rozštípnutých čelistí, spolu s pooperační péčí stojí řádově tisíce korun. Stejně náročná je péče o zvířata, která byla týraná či o přestárlé kočky - kromě ošetření potřebují speciální diety a vitamíny. Rozhodli jsme se těmto kočkám pomoci zpět do normálního života, nikoli "ukončit jejich utrpení" tím, že po tom všem, čím prošly, dostanou smrtící injekci. To však můžeme dokázat jen s pomocí Vás všech, kteří by rádi takové kočičce poskytli nový domov, ale z nějakých důvodů nemohou. Proto je možné takové zvířátko adoptovat "virtuálně" - to znamená uhradit mu pobyt v nemocnici a v útulku, poslat mu krmení, samozřejmě je možné ho i navštívit, tyhle kočičky jsou přes to všechno, co prožily, vděčné za každé pohlazení a vlídné slovo. Na rozdíl od lidí se netrápí tím, že přišly o oko, nebo o tlapku, zaznamenají jen, že hůř vidí, nebo se jim hůř chodí, ale důležité pro ně je, že jejich utrpení už skončilo, že je nic nebolí, jsou v suchu, teple a mají dost jídla. A když jsou nakonec tak zdravé, že mohou do nového domova, jsou šťastné Projekt virtuální adopce lze podpořit buď jako celek finančním či materiálním příspěvkem, a nebo přispívat konkrétně na jednu "Vaší" kočičku.

Autor: Petra Pospíšilová

Honzík již má nový domov, prohlédnout si ho můžete v rubrice Články. Ale jak to bylo předtím si můžete přečítst zde:

Jak začal příběh bílomourovaného kocourka se můžeme jen dohadovat. Zřejmě přivezením roztomilého koťátka do bytu a následně jeho „vypuštěním na svobodu“ do pražských ulic. Tam byl jeho osud lidem lhostejný do chvíle, než zůstal, zřejmě po srážce s autem, ležet téměř nehybně na chodníku. Ani v té chvíli se nad ním nikdo neslitoval natolik, že by mu pomohl, ale alespoň někdo začal volat do útulků…Tak jsme se o zraněném zvířeti dozvěděli nejen my, ale i městský útulek, jehož zaměstnanci kocourka z místa nálezu odvezli do Měcholup, odkud jsme ho vyzvedli a teprve potom se mu dostalo lékařského ošetření.

Honzík musel zůstat ve veterinární nemocnici s neradostnou diagnózou – prasklé patro, přeražená dolní čelist, zraněné oko, z ucha mu vytékala krev. Důvod k utracení by tu tedy byl, ale byla tu také šance na přežití. I proto jsme ho nenechali v městském útulku. Následovala operace a hledání dočasné péči u někoho, kdo by se dokázal postarat o vyděšené vychrtlé zvíře, které navíc samo nejí, protože má v rozbité tlamičce sešité rány. To se naštěstí podařilo – kocourek potřeboval skoro měsíc několikrát denně krmit i mýt, nic z toho sám s rozbitou tlamičkou nezvládl. Také bylo potřeba léčit očičko, které zpočátku vypadalo, že zůstane nefunkční, ale teď se zlepšuje.

V současné době se kocourek začíná vzpamatovávat nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. Prožil opravdu mnoho zlého a tak nám nezbývá, než doufat, že se pro něj časem najde nový majitel, a že tu hezkou část života má ještě před sebou (je mu asi 5 let a je kastrovaný). Teď sháníme především peníze na zaplacení operace, která stála 4800 Kč a následná ošetření v hodnotě necelých 2000 Kč. Prosíme – pomozte nám Honzu zachránit formou „virtuální adopce“, protože ta skutečná, ještě není možná.

Aktualizace 13. 11. 2007 

Jonáš je asi 2letý černo-bílý kocour z Chodova, který se k nám dostal poté, co ho srazilo auto. Řidič ujel, ale časně ráno objevil bezvládné tělíčko náhodný chodec a zavolal komerční záchrannou službu pro zvířata, která kocourka s rozbitou hlavičkou „předala do naší péče“ tzn. převezla do veterinární nemocnice, kde ho stabilizovali pomocí infúze a nás tam, kromě kocoura se zkrvavenou tlamkou , čekala účtenka na 800 Kč. Výsledný součet za život Jonáše bude cca desetinásobný…

Následoval převoz k veterináři, který Jonáše operoval. I přes svá těžká zranění se kocourek moc snažil žít – dokonce se pokoušel i jíst alespoň tekutou stravu v době, kdy pro velký otok ještě nebyla operace možná a tak jsme ho museli krmit. Ale už za dva dny po operaci nám udělal velikou radost, tím, že sám sežral speciální masovou konzervičku. Trpělivě se nechá ošetřovat a když toho má dost, umí nám to dát patřičně najevo mácháním tlapkou a hlasitým hudrováním.

Zlámaná čelist nakonec nebyla tím největším problémem. Ukázalo se, že rána na hlavičce znamenala těžký otřes mozku, který se projevoval atypickou reakcí zorniček. Následovala tedy cesta k odborníkovi do Pardubic, aby zjistil, jestli jsou poškozené oči, nebo mozek. Oči byly pořádku a tak Jonáš dostal léky na podporu mozkové činnosti.

Mezitím se ozvali Jonášovi majitelé, zavolali s tím, že právě odjíždějí na dovolenou a ozvou se, až se vrátí. Kontakt na sebe nenechali - a už se neozvali. Do kocoura „neinvestovali“ ani za kastraci, takže asi tuší, že bude levnější a jednodušší pořídit si nové kotě. Tak, jako Jonáš dopadá většina nekastrovaných kocourů – nezajímá je, kde je silnice s auty, nebo les s myslivci, žene je jen „touha“ a na nebezpečí nemyslí. V té době jsou schopni i vyskočit z okna nehledě na poschodí. (Není pozdě čekat na kastraci až do chvíle, kdy je zmrzačené zvíře na stole veterináře se zraněnou hlavou nebo páteří ? L)

Jonášovi léky snad zabraly chová se jako „normální“ kocour, který jen jí stravu pro malinká koťátka, protože nemůže kousat a tak doufáme v jeho uzdravení i v to, že najde lepšího majitele, než měl.